Hranice

Co to vlastně jsou ty hranice. Znáte ty své? Máte povědomí, kde je vaše hraniční čára, jak velké území kopíruje a jak pevná, stabilní a chráněná je? Jaký je váš pohraničář? Je to jouda, který pustí i převaděče drog? Nebo je to ozbrojený celník vybavený arzenálem všeho druhu, řízený přesnými pokyny, přes kterého neprojde ani motýlek? Nebo máte pohodového týpka, který umí rozlišit, koho pustit a koho si raději nepustit na dohled?

Mám pocit, že lidé mají často velmi zkreslenou představu o tom, jak na tom se svými hranicemi skutečně jsou. Pro mnohé je extrémně těžké svého pohraničáře vyladit do funkční podoby. A tak balancují mezi ňoumou a ozbrojeným šílencem.

V terapiích na hranice narážíme často. A stejně často se ukazuje, jak obrovský vliv má prostředí, ve kterém žijeme, na naši schopnost hranice vůbec vnímat. Neříkám nic nového — ale opakování je matka moudrosti, že ano? :-)

Někdy, když poslouchám klienty, úplně slyším vlastní dětství.Kopírujeme své rodiče a jejich schopnost udržet hranice. Především v jejich vzájemném vztahu. Širší rodina na nás také klade nároky, byť nepřímo — protože dítě, které si své hranice teprve hledá, bývá často označeno za černou ovci.

Pravda je, že na to obvykle jdeme v té době špatně, protože se hledáme. A to nemluvím o škole, práci a vlivu přátel, která se na nás nabalují jako mokrý sníh.

A tak nám vlastně neustále někdo hranice nastavuje. Často nevhodně. A my se pak nedokážeme zorientovat ani sami v sobě. Natož si udržet svého pohraničáře ve funkčním stavu. Navíc jsou období, kdy to děláme tak dlouho, až se jednoho dne probudíme a zjistíme, že nemáme žádné hranice pro sebe — jen pro ostatní.

A není divu. Vyrůstáme v prostředí, které nás tvaruje dřív, než vůbec tušíme, že nějaké hranice máme.

Někdy mám pocit, že žít s hranicemi je jako chodit po laně.Když se rozkymácíme, spadneme.Když se křečovitě držíme, nejdeme dál.

Inu — je to těžké, ten život, co říkáte? Tolik věcí, které bychom měli hlídat, a při tom všem se tak zakřečkujeme, že schopnost uvolnit se se musíme znovu učit až v dospělosti. A to ještě jenom pár vyvolených, kterým to docvakne.

Pojďme si uvědomit, že správně nastavené hranice jsou právě o uvolnění. Ale pozor — ne o rozvolnění. Nechtějme na sebe tlačit, abychom byli pořád ti dokonalí lidé. Vždyť to je očistec. Ve hře, kterou právě hraji a která bude mít brzy premiéru, je věta: „Takhle nějak musí vypadat očistec — jsou tam samí dokonalí lidé.“ A přesně tak to je.

Nechtějme být dokonalí pro ostatní, ani pro svoje přepálené standardy.Chtějme být jen tou nejlepší možnou verzí sebe sama — právě teď, v tenhle moment. I se stíny. I s chybami.

Testujme své hranice.Zmapujme si svůj vnitřní terén.Zeptejme se, kde naše hranice skutečně leží a jak silné jsou.

A jelikož nevedeme žádné vnější války, jen ty nekonečné uvnitř sebe, můžeme hranice posouvat, ladit a zkoumat. Je to vlastně jediná hranice, se kterou můžeme zacházet svobodně a beztrestně.

Mějme na paměti, že hranice nejsou zdi, které nás mají oddělit, ale linie, které definují, kde končíme my a kde začíná ten druhý. A teprve když oba tyto prostory cítíme, můžeme se vedle sebe skutečně uvolnit.