OSAMĚLOST – STARÁ LIDSKÁ BOLEST V NOVÉM SVĚTĚ

Osamělost sama o sobě není nic nového. Patří k nám od chvíle, kdy jsme jako lidé začali toužit po blízkosti, přijetí a pocitu, že někam patříme.

Jenže mám pocit, že v dnešní době tuhle starou lidskou bolest v lidech spíš nevědomky zvětšujeme.

Žijeme v době největších možností, co se týče cestování a komunikace. Můžeme si kdykoliv napsat, zavolat, sledovat životy druhých na sociálních sítích. Můžeme kamkoliv dojet. Jsme neustále ve spojení. A přesto se tak často míjíme.

Pohodička u kávy. <3

Osamělost je jedno z nejčastějších témat, se kterými se setkávám u svých klientů, přátel i lidí kolem sebe. Někdy o ní mluvíme nahlas, ale jindy se schovává za únavou, smutkem, podrážděností nebo za pocitem, že už člověk prostě nemá sílu jít dál.

O víkendu jsem asistovala na kurzu regresní terapie a znovu mě zasáhlo, jak hluboko to v lidech sedí. Tento pocit v regresích vyplouval na povrch pořád dokola. Slýchám ho ale velmi často i ve své vlastní praxi. Někdy tam jen tak tiše sedí v koutě na pozadí, jindy je to přímo hmatatelná, obrovská bolest, kdy má člověk pocit, že se z toho každou chvíli sesype.

Komunikujeme, řešíme tisíc věcí, sdílíme fotky, zprávy a názory, ale tu skutečnou blízkost si dopřáváme málokdy. Tu obyčejnou, lidskou, opravdovou. Takovou, ve které se někdo vážně zastaví, podívá se na nás a zeptá se: „Jak se máš?“ A opravdu ho zajímá odpověď.

Nedávno mi jedna klientka poděkovala za to, že se jí takhle ptám. Ne jako frázi, ne ze zdvořilosti, ale se skutečným zájmem. Uvědomila si totiž, jak moc jsme všichni ponoření do sebe a do svých vlastních starostí, že se vlastně ani neposloucháme. Natož abychom se upřímně zajímali.

A další žena mi po setkání řekla, že se jí ještě nikdy v životě nikdo nevěnoval tak jako já. Musím přiznat, že mě to hluboce dojalo. Ne proto, že by bylo veselé slyšet, že někdo celou dobu postrádal opravdovou pozornost. Ale proto, že mi znovu došlo, jak obrovskou váhu má prostá lidská přítomnost.

Být s druhým člověkem. Naslouchat mu. Neskočit mu do řeči s rychlou radou. Neutíkat hned k vyprávění o sobě. Nechat ho prostě chvíli existovat v prostoru, kde nemusí nic dokazovat, vysvětlovat ani obhajovat.

Někdy zkrátka nepotřebujeme okamžité řešení. Potřebujeme zažít, že nás někdo opravdu slyší. Že se na chvíli zastaví. Že nás vnímá.

Těsně po. :-)

Možná právě proto před lety vznikl můj projekt Síla příběhů.

Při jeho zrodu se mi v mysli opakovaně vracel obraz starého ženského draní peří. Nešlo mi samozřejmě o samotnou práci, ale o to, co se při té činnosti dělo. Ženy spolu seděly, vyprávěly si, sdílely své zkušenosti a osudy, smály se, někdy spolu mlčely. Byly spolu obyčejně a lidsky.

Chtěla jsem vytvořit prostor, který by tuto přirozenost z minulosti alespoň trochu připomínal. Místo, kde se lidé potkají nejen hlavou, ale i srdcem. Kde příběh otevře téma, které se každého nějak dotýká. Kde nejde o výkon ani chytré analýzy, ale o prostor pro sdílení, naslouchání a návrat k sobě.

Síla příběhů je na světě už více než sedm let. Za tu dobu se proměnila a vyzrála, stejně jako jsem se za ty roky proměnila já. Ale její podstata zůstává pořád stejná: vytvářet prostor, kde člověk není sám. Kde může skrze příběh zahlédnout kus vlastního života a slyšet, že podobné bolesti, otázky i touhy nesou i druzí. A právě to je někdy léčivé samo o sobě.

Osamělost se totiž často nezmenšuje tím, že máme kolem sebe mnoho lidí. Zmenšuje se ve chvíli, kdy vznikne skutečné setkání. Když se na moment odloží masky, role a všechen ten spěch. Když se někdo opravdu podívá, opravdu zeptá a opravdu poslouchá.

A možná právě to dnes potřebujeme víc než kdy dřív. Ne další dokonalý návod na život. Ale návrat k obyčejné lidské blízkosti. K příběhům. K naslouchání. K prostoru, kde můžeme být chvíli spolu – a přitom každý sám sebou. <3